iedá
Étymologie
- Dérivé de ié (« crier, pousser des cris »).
 
Verbe
| Personne | Présent | Passé | Futur | 
|---|---|---|---|
| 1re du sing. | iedá | iedayá | iedatá | 
| 2e du sing. | iedal | iedayal | iedatal | 
| 3e du sing. | iedar | iedayar | iedatar | 
| 1re du plur. | iedat | iedayat | iedatat | 
| 2e du plur. | iedac | iedayac | iedatac | 
| 3e du plur. | iedad | iedayad | iedatad | 
| 4e du plur. | iedav | iedayav | iedatav | 
| voir Conjugaison en kotava | |||
iedá \iɛˈda\ ou \ieˈda\ intransitif
Prononciation
- France : écouter « iedá [iɛˈda] »
 
Références
- « iedá », dans Kotapedia